Břevnovský Březňák

Na důslednou propagaci ve vysílání Country Rádia, o webu Sekvoje a na facebooku navázalo na počasí, které se z dopoledníh slunného zvrhlo v deštivé odpoledne, a sál pro 150 diváků se ze dvou třetin zaplnil diváky už během hodiny před programem. Ani první kapela, tramp-folkové Hluboké nedorozumění, které moderátor Honza Dobiáš uvedl na scénu po uvítání všech přítomných v 18 hodin, tedy nehrála do poloprázdného sálu. Odstartovat program nejmladší zúčastněnou formací byl šťastný nápad. Jejich svižné autorské písničky našláply pozornost publika od samého začátku a díky přítomnosti dvou pohledných děvčat na scéně (zpěvačky Majka Krsková a Eliška Krausová) se dívali i jindy plaší pánové, kteří by jinak cudně skrývali nosy v půllitrech.

Dobrý nástup, ale teď aby nespadl řemen, obával jsem se v duchu, když Honza Dobiáš pozval na scénu investigativního televizního a rozhlasového publicistu Stanislava Motla, autora řady knih o málo známých událostech a vztazích v minulosti i současnosti. Obával jsem se ale zbytečně. Oba vypravěči dokázali udržet pozornost všech ve stolově zařízeném velkém rozsvíceném sálu, který marně sváděl diváky k hlučení a nekázni... Standu Motla na živo jsem zažil podruhé a opět mi zaimponoval snadno rozpoznatelnými ctnostmi, které by měl mít každý novinář - profesionalitou, slušností, poctivostí, láskou k pravdě a lidem a odpovědností při svých bádáních i při publikování jejich výsledků. Nejinak tomu bylo zřejmě i u ostatních diváků, pro něž se Standa stal neočekávaně milým překvapením v programu.

 

Ještě se o Břevnovském Březňáku nic nevědělo a už u toho byl Tony Linhart, který se ve finále stal největším propagátorem akce ve vysílání Country Rádia. V sále hotelu U Hvězdy byl samozřejmě čestným hostem, hostem pozvaným i na scénu. Pozdravil nový festiválek a s chutí zahrál na vypůjčenou kytaru Pavla Hurta tři písně jako krátký vstup, ve kterém nesmělo chybět Karlínské nábřeží ani Chocerady. Bard sklidil tak nadšené ovace, že musel přidat ještě dvě písně a mohl by přidávat i dál, kdyby se za bouřlivého potlesku a ryku diváků nevrátil zpět mezi ně. 

 

 Po těchto dvou vstupech časově menších, leč přesto velmi podstatných následoval další velký hudební blok. Patřil kapele Veget, partě ostřílených bluegrassových muzikantů, která během své existence prošla řadou personálních změn. Po odchodu posledního basisty se kontrabasu ujala zpěvačka Lenka Krausová a kapela zjistila, že i na nejmenších scénách jim zbývá místo na jednoho hráče. Stal se jím dobrista Petr Žižka, jehož nástroj zvuk kapely příjemně dokresluje. Divákům se Veget líbil a dali to výrazně znát, takže se opět přidávalo. A stejně jako ostatní vystupující, odnesli si i Vegeťáci jako žertovný upomínkový dárek od pořádající Sekvoje velkou petláhev velkobřezenského piva Březňák. 

Předposledním vystupujícím byl Franta Vlček, písničkář, velmi dobrý a zajímavý zpěvák a originální kytarista, který se, k pobavení publika, na scéně utkává se svým zmatkářstvím už hodně přes třicet let. Jeho písničky, z části vytvořené za spolupráce jeho tatínka, Milana Dvořáka a Milana Jablonského, se vyznačují vtipnými melodiemi a chytrými, většinou humornými texty. Některé hraje a zpívá Franta sám,k jiným příležitostně, jako při tomto vystoupení, přizve ke zpívání druhého hlasu a „sborečků“ svého syna Martina Vlčka. Jejich interpretace vyvolává vedle diváckého nadšení už hodně dávno otázku, proč ty písničky ještě nejsou na desce!? Nejinak tomu bylo i U Hvězdy: Frantův a Martinův úspěch byl dokonalý, že kdyby netlačil čas, kdo ví, jak dlouho by přidávali.

Dát pořádající kapelu jako posledního vystupujícího je finta jistoty. Když se protáhne program, tak si moc nezahraje. Tady se to naštěstí nestalo a tak jsme si písničky Sekvoje mohli užít do posledního přídavku, do poslední noty. A bylo to poslouchání moc příjemné nejen díky Sekvoji, ale i zásluhou zvukařů Pepy Balcara a Michala Bechyněho, kteří po celý večer odváděli skvělou práci a nic na tom nezmění ani to, že hned po programu mi Michal vysvětloval, co mohlo být z jejich strany lepší. Řeči! Byli skvělí! 

 

Po úspěšném vystoupení Sekvoje korunovaném sérií přídavků následoval jam, při kterém se sesedli všichni zbylí muzikanti (a bylo jich hodně) s diváky, kteří to nezabalili hned po programu (taky jich nebylo málo) okolo sražených stolů aby si společně zazpívali. A bylo to tak prima, že mi o tom Franta Vlček nadšeně vyprávěl ještě čtrnáct dnů po akci… Dobrý jam vše krásně završil a není divu, že při nočním kafíčku u Eisenraichů, v úzkém kroužku Sekvoje a jejích blízkých kamarádů, jsme si v euforii malovali, že by se Březňáku už s podzimem mohl narodit brácha. Joj, to by bylo fajn!

Autor: Karel Vidimský Cimbura

Foto: Maika Paštika